Kapitola 1 – Grace-10°C

29. listopadu 2010 v 15:13 | Mišule |  Mrazení
Vzpomínám si, že jsem ležela ve sněhu, chladnoucí rudá tečka tepla obklopená vlky. Olizovali mě, kousali, poškubávali mnou sem tam, stahovali se blíž a blíž. Chumel jejich těl zakrýval i tu trochu tepla, kterou mohlo slunce nabídnout. Na huňatých krcích se jim třpytila námraza a jejich dech visel v matně neprůhledných obrazcích ve vzduchu kolem. Z jejich srsti jsem cítila pižmo, pach mokrého psa a hořícího listí, příjemný a děsivý zároveň. Kůže mi tála pod jejich jazyky, vlčí zuby mi bez okolků rvaly rukávy, škubaly mě za vlasy, prodíraly se ke klíční kosti, ke krvi pulsující v krční tepně.
Mohla jsem křičet, ale nekřičela jsem. Mohla jsem se bránit, ale nebránila jsem se. Ležela jsem tam a nechala věci plynout, pohled upřený do bílé zimní oblohy, která před mýma očima nabírala šedý odstín.
Jeden z vlků mi vtiskl čenich do dlaně a pak na tvář. Na obličej mi padl jeho stín. Jeho oči se upíraly do mých, zatímco ostatní vlci mnou nepřestávali škubat na všechny strany.
Držela jsem se jeho očí, co nejdéle to šlo. Byly žluté. A takhle zblízka v nich probleskovaly jasné jiskřičky bohatých odstínů zlaté a teplé hnědi. Nechtěla jsem, aby odvrátil pohled, a on ho neodvrátil. Nejradši bych se natáhla a sevřela v prstech srst na jeho krku, ale ruce mi bezvládně ležely zkřížené na prsou, přimrzlé k tělu.
Nedokázala jsem si vybavit, jaké to je cítit teplo.
A pak najednou byl pryč. Zmizel a ostatní vlci se nahrnuli blíž, příliš těsně, k udušení blízko. V prsou jako by se mi něco zatřepetalo.
Nikde ani špetka slunce, ani špetka světla. Umírala jsem. Nedokázala jsem si vybavit, jak vypadá obloha.
Ale neumřela jsem. Ztratila jsem se v moři chladu a pak se probudila do světa hřejivého tepla.
Na tohle si ale vzpomínám: žluté oči.
Myslela jsem, že už je víckrát neuvidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama