Annie Sophie 3 kap.mé ob.po.

6. ledna 2011 v 13:21 | Mišule |  Mé oblíbené povídky.
Holky se s klukama vrátily, ale Jasperovi a Edwardovi se moc nelíbí, že s klukama začaly chodit. V hádce Alice pošle holky k nim domů...



V půl dvanáctý vyrážíme domů. Řídí Jake. Já a Ness sedíme vzadu a "vyměňujeme" si zážitky. Zaparkujeme moje auto do naší garáže a s Ness se rozhodneme jít do bílého domu, protože moji a Nessiiny rodiče tam jsou a chceme jim to říct obě dohromady.
Kluci nás nesou na zádech. Začnu mít trému. Máminy reakce se tolik nebojím. Ale už slyším tátu. Ještě, že mu to máma neřekla. Kdyby mu řekla o té vizi, nikam by mě nepustil. To asi máma taky viděla.
"Máme s vámi jít nahoru?" zeptá se Jake před domem.
"Raději ne!" varuju ho. Dám Sethovi pusu a já a Ness ruku v ruce (kvůli výměně názorů a domluvení taktiky) vyrazíme do domu.
"Ahoj." Vejdeme.
"Co to mělo být?!" zavrčí Jasper.
"No, teď, tam venku!" přidá se Edward.
"Ahoj srdíčka..." přitančí máma. "Užily jste si to?" S úsměvem jsme přikývly.
"No, to si snad děláš srandu? Ještě je podporuj!" vrčí Edward.
"Alice?" osloví táta mámu s tázavým pohledem.
"Nechte toho!" řekne Bella. Ne že by se zapojila do "hádky", je totiž vždycky s Edwardem, za Edwardem atd... Ještě, že moje máma za mnou stojí!
"Nessie, budeš to mít doma těžký," pomyslím.
"Nech otevřený okno, možná se k Vám dojdu vyspat. Proč nám to jako nepřejí?" pomyslí.
V následujících minutách proběhne ostrá výměna názorů.
Jasper a Edward jsou samozřejmě proti. Alice a dokonce i Rose nás hájí. Bella většinou mlčí. Carlisle se snaží o kompromis. Esmé se snaží "tátům" domluvit, že s tím nic neudělají a měli by se s tím srovnat.
Zrovna, když se do sebe znovu pustí Rose a Edward s Jasperem, máma přitančí.
"Vem Ann a spěte u nás. Ráno pro vás zajdu. Můžete zavolat klukům, ale žádný blbiny! Už takhle je to s těma vašimi táty těžký!" pošeptá mi do ucha. "Miluji tě." Dá mi polibek na tvář.
"Já tebe taky, mami. Děkuju," řeknu se slzami v očích. Jsem úplně dojatá, jak se za mě postavila.
"Jděte už!" pobídne nás. Konečně se pohnu z místa a vezmu Ness za ruku. Táhnu ji z domu a přitom "říkám", co mi sdělila mamka.
Vyběhneme z domu, jak nejrychleji to jde. Doufám, že to tatínkům ještě nedošlo, když jsou zabráni do hádky.
Když jsme daleko od domu a nikdo nás už nemůže slyšet, tak domluvíme postup.
Sprcha, oblíct pyžámko, zavolat klukům a udělat večeři. No, né večeři, ale když už je vytáhneme z postele, tak alespoň ňákou dobrotu.
U mě v pokojíku rozesteleme na mé posteli, je pro dva - protože u nás často Nessie přespává a já se ráda válím. Nevím, jak to uděláme teď. Čtyři. To se ještě domyslí, až přijdou.
Udělám si drdol a hupnu do sprchy.
Dnešek byl opravdu těžký den a to začal tak normálně, snad až stereotypně. Přemýšlým o mně a Sethovi. Nemůžu ho pustit z hlavy. Cítím, jak se přiblble usmívám. Ta zamilovanost na mně musí být vidět.

* * *

"Ahoj Sethe, budím tě?" mluvím do mobilu a při tom sbíhám schody a mířím do kuchyně.
"Ne, nebudíš. Jak jste dopadly?" zeptá se zájmem.
"Ani se neptej!" zesmutním.
"To to bylo tak hrozný?" soucítí se mnou. Ví, jak moc pro mě rodina znamená, a jak nerada se s nimi hádám.
"Ještě horší. Ale mamka, Rose a Esmé za náma stály. Hele, ale proto ti až zas tak nevolám. Nechceš přijít? Ty a Jake? Máma mi to povolila, oni se stejně budou celou noc hádat. Bála se nás tu nechat samotný, asi tušila, že bychom stejně utekly do La Push, a tak nás raději usadí doma s váma." Zasměju se. Odhadla nás totiž dost dobře.
"No, dobře. Tak dorazíme. Někdo Vás ohlídat musí," zasměje se.
"Možná uděláme mňamku," lákám ho.
"Už běžím, zlato. Jsme tam tak do půl hodiny, miluju tě," zavěsí.
"Jsou tu do půl hodiny," oznámím Ness, která sedí u jídelního stolu, duchem nepřítomna.
"Dobře," probudí se najednou.
"Nessie?" oslovím sestřičku. "Děje se něco?" Přisednu si se starostmi vedle ní.
"Víš, mrzí mě, že se za mě mamka nepostavila. Jacob je její kamarád," vzdychne. "Měla by to tolerovat."
"Neboj, všechno dobře dopadne," snažím se ji povzbudit.
"Tobě se to říká, Alice za tebou stojí..."
"Jseš její dcera, Renesmé. Vždycky za tebou stála. Už od první chvíle, co se dozvěděla, že tě čeká. Ten příběh známe nazpaměť obě, ty to víš..." Pohladím ji po vlasech.
"Asi máš pravdu, pustím to z hlavy, stejně s tím nic neudělám." Sladce se usměje. A já byla ráda, že jsem ji dokázala povzbudit.
Nakonec se s Renesmé rozhodneme, že vařit už nebudeme. Mám doma zásobu sušenek a jiných dobrot, co když tak klukům dáme.
Lehneme si ven, na zahradní lehátka a povídáme si o dnešku. Potichu, našimi dary, samozřejmě. Co kdyby šli kluci a slyšeli nás?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama