Annie Sophie 4 kap.mé ob.po.

6. ledna 2011 v 13:23 | Mišule |  Mé oblíbené povídky.
"Proč vždy, když už se zdá řešení na dosah, se to ještě více pokazí?" Tak to si může říkat Annie a Nessie od rána do večera, ale vždy se stane něco, co nečekají.




Ráno se probudím jako první. Spím vedle Nessie. Kluci se převalujou na zemi. Usměju se, když je vidím.
Přemýšlím o včerejšku. Kluci nám řekli, že dojdou za tátama promluvit si s nimi. Možná to není tak blbý nápad. Vlastně myslím, že je to to nejrozumnější a nejlepší, co pro to mohou kluci udělat.
Asi po deseti minutách se probudí Nessie. Potichounku jdeme domluvit taktiku na rodiče do kuchyně.
Vezmeme si jogurt a v pyžámkách si opět lehneme ven. Je tam tak nádherně. Na obloze ani mráček.
"Téda, to se tady jen tak nevidí," dívá se Nessie fascinovaně na oblohu.
"To ne." Jsem taky unešená.
Připadá mi to jako klid po bouři, ačkoli v noci nepršelo. Kéž by se takle rozumně zachoval táta se strejdou Edem. To byl taky klid po bouři. V duchu se zasměju svým myšlenkám - jako vždy nesmyslným.
"Ty, Annie, jak myslíš, že to mamky uhádaly?" vytrhne mě z mého přemýšlení Nessie.
"To nedokážu vůbec odhadnout, ani tipnout," vzdychnu.
"Strašně si přeju, aby to pochopili," zasní se.
"Já taky, až přijdou, tak se jim to budeme snažit ještě vysvětlit znovu," navrhuju.
"Mám z toho špatnej pocit," oklepe se.
Mlčím, nevím, jak ji uklidnit a navíc jsem sama nervózní. Možná proto, že mi v pokoji spí dva kluci. Kdyby kluci, vlkodlaci. Kdyby tohle viděl táta, tak je mi nějaký vysvětlování na nic. Fakt nevím, co proti tomu pořád mají. Upíři, vlkodlaci, vždyť už je to jedno. Chtějí, abychom chodili s upíry? Super, až na to, že ve mně a v Nessie bije lidské srdce a naše krev je pro upíry ještě větší pokušení. S normálními lidskými kluky chodit nemůžeme, protože nejenže neznají tajemství, ale stárnou. Ach jó.
Po chvilce se otočím. V tu ránu ztuhnu. Neuvěřitelný pocit, když víte, že nahoře spí dva vlkodlaci a přes louku si to k nám kráčí táta se strejdou Edwardem.
"Do háje!" zakleju potichu, aby to slyšela jen Renesmé. Začnu se modlit, aby ti dva nahoře nezačali chrápat.
"Asi máme problém," kousne se do rtu, ale její obličej se najednou zklidní. Jako by si nasadila masku, aby nebylo nic poznat. Dost dobrý nápad. Udělám to samé.
"Ahoj, dcerky," zdraví nás strejda Ed. Jasper zvedne ruku na pozdrav.
"Čau," zamumláme. "Musíme dělat malinko naštvaný," pomyslím. Je mi jedno, že Edward to slyší.
"Holčičky," osloví nás Ed. Já i Renesmé zavrčíme.
"No dobře, slečny," začne táta. "Přisli jsme se omluvit. Budeme si asi hold muset zvyknout."
"A na to jste jako přišli za celou noc hádání s Alice a Rose?" Renesmé protočí panenky. Mám chuť jí zacpat tu její momentálně dost nevymáchanou pusu. Co to proboha dělá? Má být ráda, že to vypadá, že odejdou!
"Renesmé, nebuď drzá! Přisli jsme se omluvit," pokárá ji strejda Ed.
"Víte, ale snažte se to na druhou stranu pochopit. Rostete rychle. Pro nás jste malé dcerky, ale dobře, budeme se snažit kluky tolerovat. Jestli jste s nimi šťastné... Lepší bychom pro vás asi těžko hledali..." spustí táta. No, to pochopil brzo.
"Dobře, dobře, přijímáme," řeknu rychle a přeju si, aby už odešli. Moje přání se ale totálně zazdilo tím, že si sedli. To znamená, že se zdrží. Né! Cítím průšvih.
Vyměním si pohled s Nessie. Tohle nezvládneme.
"Jsem rád, že jsme to vyřešili," řekne táta.
"Jo, tati. Kde je vůbec mamka? Nepotřebuje tě?" zkusím to.
"Ne, proč?" odvětí nechápavě. A teď se to stalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama